Maastricht, Den Bosch a Weert

Minulý týden jsem se dostal z Utrechtu a nejbližšího okolí i do úplně jiných částí Holandska. Navštívila mě má maminka a společně s ní jsem strávil týden u rodin jejich sestřenic v městech na jihu země.

Tato část naší rodiny žije v Holandsku odnepaměti. Dědova sestra se kdysi dávno po válce vdala za ševce z Valašska. A jelikož Baťovy továrny tehdy rozšiřovaly své provozy po celém světě, octli se nejprve v Indonésii a později i v Nizozemsku, kde po komunistickém převratu v Československu už zůstali. Vychovali zde čtyři děti a i díky nim jsem se do Holandska podíval ještě před svými školními lety kdysi dávno v polovině devadesátých let.

Maastricht

Prvním naším cílem v minulém týdnu bylo hlavní město provincie Limbursko a vůbec nejstarší holandské město Maastricht, kde byla v roce 1992 podepsána smlouva o vzniku Evropské unie. Maastricht je zajímavý i tím, že se v jeho blízkosti nachází i nejvyšší vrchol Nizozemska - 321 m vysoký Vaalserberg. A dalo by se říct, že to je vše.

Maastricht pro mě byl poněkud zklamáním. Asi jsem navštívil špatná místa, takže jako nejzajímavější mi přišel bývalý dominikánský chrám, který momentálně slouží jako prostor knihkupectví. Při klesajícím zájmu Holanďanů o víru si zkrátka řekli, že je škoda, aby chrám chátral, a tak jej přestavěli na obchod.

Den Bosch

Od následujícího dne jsem nic neočekával, proto jsem asi byl o to víc překvapený. Zajeli jsme do Den Bosche, což je hlavní město oblasti Severní Brabandsko. Předtím jsem o něm neslyšel, není to zkrátka položka must-see listu v cestovatelských příručkách. 

Stejně jako snad každé další město v Holandsku je i Den Bosch protkán kanály. Liší se však tím, že je neuvidíte, a přesvědčit se o tom, že opravdu existují, se můžete jen u některých schodišť - vchodů - nebo při projížďkách na loďkách.

Den Bosch

V centru města stojí katedrála sv. Jana, což není nic zajímavého. Zaujme však provedení rekonstrukce, která přidala i některé moderní prvky - třeba sošku anděla volajícího mobilním telefonem. 

Šílenci jsou všude...;)

...a to ostatní

Zpáteční cestou do Weertu, do bydliště jedné z tet, jsme se stavili i v Bestu u Eindhovenu. Tam měl Baťa kromě továrny na boty i podobně jako ve Zlíně menší rezidenční čtvrť pro své zaměstnance. Fabrika funguje pod Baťovým jménem dodnes, vyrábějí už ale jen pracovní obuv. Ještě před 15 lety byly prodejny Baťa po celém Nizozemsku, už tehdy se ale stahovali z retailu a dnes v zemi existuje jen jediná prodejna. V Bestu.

Baťova fabrika v Bestu

Odvoleno. V Haagu.

Od svých osmnácti let jsem nevynechal ještě ani jedny volby, proto jsem se před svým zářijovým odjezdem do Nizozemska málem smiřoval s faktem, že je tentokrát vypustím, protože si ještě nemám jak zařídit voličský průkaz. Nakonec jsem nevynechal a stejně jako ve všech předchozích volbách jsem to hodil poraženým. Na české ambasádě v Haagu.

Centrum Haagu s parlamentní budovou a s vládními mrakodrapy v dáli

Od samotného města jsem příliš neočekával, o to víc mě překvapilo naživo. Z Utrechtu to je do Haagu necelá hodina cesty vlakem (ostatně jako kamkoliv jinam do Nizozemska) směrem na pobřeží Severního moře, které se do povahy třetího největšího města v zemi promítá. Zhruba pět kilometrů jižně leží další velkoměsto - Rotterdam - takže návštěva obou měst by se určitě dala spojit do jednoho dne, nicméně samotný Haag toho nabízí tolik, že si pouhé rychlé projetí nezaslouží.

Přestože je hlavním městem Nizozemska Amsterdam, co se týče administrativy, je Haag nejdůležitější. Kromě vlády a parlamentu je i sídlem krále Willema Alexandera a významným místem je i z mezinárodního pohledu, protože zde sídlí třeba Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a diplomatická zastoupení jednotlivých zemí.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu

Staré - nové a zrcadlící

Centrální železniční stanice. Stejně jako v Opavě zde koleje končí:)

Ale zpátky k volbám. Voličský průkaz se mi nakonec podařilo získat díky jinak proklínaným datovým schránkám. Den před odjezdem z Česka jsem si ji stihl založit na poště, takže po příjezdu do Holandska nebyl problém vše vyřídit na dálku elektronicky. Požádal jsem o odeslání přímo na ambasádu, takže v sobotu ráno mi stačilo nasednout na vlak, nezapomenout pas a najít české velvyslanectví. Tady mě překvapil relativně velký počet lidí, které jsem potkal. Nebyly to davy, ani se nestály fronty, ale pro volební komisi to určitě nebyl čas, kdy by měla čas na luštění sudoku. Prý nás bylo 317 a dopadlo to naprosto jinak než celkově. Mimochodem, o mé zkušenosti se můžete dočíst i v online reportáži na iHnedu:).

Příjemnější část následovala záhy. Prošel jsem centrum, které je zajímavé třeba tím, jak kombinuje původní historické budovy s novou zástavbou. Vystihující je pohled na vládní mrakodrapy skrz budovu parlamentu.  

Kromě historické části Haagu stojí za to navštívit nádhernou pláž v Scheveningenu. Na koupání to sice příliš není ani v létě (při mém prvním setkání s mořem v sedmi letech však i ledová voda Severního moře stačila:)), ale na sobotní procházku zcela ideální. 

Pláž v Scheveningenu

Koupat se v ledovém moři moc nedá, tak aspoň surfovat.

Na promenádě podél pláže najdete množství nejrůznějších podniků - hotely, restaurace, kasina, bary, kina nebo fast foody všech značek. Za pozornost stojí luxusní hotel Kurhaus a molo, které je sice symbolem Scheveningenu, ale radnice jej na začátku října zavřela snad kvůli požární (ne)bezpečnosti. Mimochodem, pláž se objevila třeba i v seriálu Pan Tau a setkat jste se s ní mohli třeba i v souvislosti s jednou ze soutěží ve tvorbě soch z písku.

Kurhaus a návštěva od Václava Kočky 

Promenáda a kola. Jako všude jinde.

Restaurace, kasíno, vyhlídka a bungee-jumping na molu. Zavřeno.

Majestátní Kurhaus z konce 19. století. Jednou bych se tam rád doplatil. Alespoň za večeři.

Univerzita Utrecht a ty další

Už po příjezdu do Utrechtu je vidět, že toto tří set tisícové město je především městem studentským. Mezi davy přijíždějícími na hlavní utrechtské nádraží bezpečně poznáte vysokoškoláky, v Utrechtu jich studuje skoro osmdesát tisíc, z toho šedesát tisíc bydlí přímo ve městě.

Utrecht je oblíbený i mezi zahraničními studenty, o čemž svědčí jak statistika, tak třeba můj čistě osobní pohled na ulice Utrechtu plné studentů s erárními brašnami v barvách druhé největší univerzity v Nizozemsku. Není takřka národa, jehož zástupce bych v Utrechtu nepotkal. Zastoupeni jsou všichni - od Rakušanů, Němců, Španělů přes Američany, Jihoafričany, Číňany až po Australany.

Hlavní budova utrechtské univerzity. V současnosti se zde neučí, využívá se třeba pro doktorské promoce.

Vysokoškolské vzdělávání v Utrechtu má dlouhou tradici. Univerzita v Utrechtu byla založena v roce 1636 a společně s univerzitami v Amsterdamu, Groningenu a Leidenu patří mezi nejstarší v dnešním Nizozemsku. O historické rivalitě mezi univerzitami svědčí třeba snahy jednotlivých měst, jak nalákat studenty. Konkrétně v Utrechtu měli nižší daně na pivo, jakožto oblíbeného společníka pro volné chvíle. Ostatně k pivu a studentům se váží i tradice jako beer cantus (ale o tom někdy jindy...). V současnosti má utrechtská univerzita velmi dobrou reputaci a v šanghajském žebříčku vysokých škol se pravidelně umisťuje okolo 50. místa, čímž se řadí mezi nejlepších deset univerzit v Evropě.

Původní univerzitní budovy jsou k nalezení v historickém centru města. Přímo na náměstí s nejslavnější utrechtskou památkou, věží Dom Toren, se nachází historická hlavní budova univerzity. Po celém širším centru jsou pak k nalezení budovy filozofické a právnické fakulty.

Věžák "Unnik" a "Casa Confetti" v centru univerzitního kampusu.

Větší část univerzity ale sídlí na východní periferii Utrechtu ve "vědeckém parku" De Uithof, což není nic jiného než univerzitní kampus, který je navíc obklopen loukami s pasoucími se ovcemi. Kromě fakultních budov zde na ulicích pojmenovaných po významných světových univerzitách najdete veškeré další potřebné zázemí - knihovnu, studentské koleje, sportovní centrum, (předražený) supermarket, množství kantýn a kaváren. V kampusu sídlí i fakultní nemocnice, botanická zahrada nebo centrum výzkumu výživy firmy Danone. Vše je, jak jinak, protkáno hustou sítí cyklistických stezek.

Co na kampusu zaujme na první pohled, je architektura. Když vynecháme jinak nepřehlédnutelný věžák Unnik, jednu z prvních a také nejošklivějších staveb z počátků výstavby kampusu v 60. a 70. letech minulého století, nabízí Uithof řadu více či méně povedených moderních architektonických děl. Už na první pohled netradiční je třeba zasazení kavárny "Basket" pod věžákem. Název vše vysvětluje, na střeše restauračního zařízení je malé basketbalové hřiště. Zkrátka ideální prostor pro strávení volných chvil mezi přednáškami. Pravdou ale je, že jsem si za měsíc a půl nevšiml, že by hřiště někdo využil.

Casa de Confetti

Součástí Uithofu je i několik budov nabízejících studentské ubytování. Zatímco Cambridgelaan jsou dva monstrózní věžáky spojené ještě monstróznějšími mosty, řádově menší Casa Confetti je budova připomínající z dálky kostku poskládanou ze stavebnice Lego. Ač je tvarově podobná, tvoří dokonalý protipól k sousedící budově Unnik, a to jak velikostí, tak i barevností a moderním vzhledem.

Hned při vjezdu do Uithofu upoutá pozornost křiklavě barevná budova

Nakonec si pozornost  určitě zaslouží i narezlá hnědočervená plechová stavba na okraji kampusu. Patří mezi novější objekty v Uithofu a jakožto energetické centrum kombinuje funkce trafostanice a centrální výtopny pro areál kampusu. Zajímavá není pouze architektonicky, ale rovněž technologicky. K výrobě tepla používá energii z geotermálních vrtů pod stavbou.

Energetická stanice v Uithofu

Kromě Utrechtské univerzity funguje ve městě několik dalších institucí nabízejících vysokoškolské vzdělání. V Uithofu kromě univerzity sídlí i některé fakulty Vysoké školy aplikovaných studií (Hogeschool) poskytující profesní vzdělání v ekonomii, managementu, komunikaci, zdravotnictví, vzdělávání nebo inženýrství. Mimo Uithof působí i Vysoká škola umělecká a University College Utrecht, což je mezinárodní vysoká škola vyučující systémem liberal arts.

Pedagogická fakulta Hogeschool Utrecht

Staré a nové, šedivé a barevné, budova Unnik Univerzity Utrecht a pedagogické fakulty Hogeschool Utrecht 

Pedagogická fakulta Hogeschool Utrecht. Zblízka.

Flat Iron po utrechtsku. Jinak teda studentská kolej.

Rozestavěný parkovací dům s lezeckými stěnami.

Kola, základ života

Přinejmenším v Nizozemsku. Neměl jsem sice prozatím možnost porovnat, jak to vypadá v ostatních městech, ale v Utrechtu jsou zkrátka všude. Ať se člověk podívá kamkoliv, uvidí kolo. Minimálně jedno. Pokud se však neocitnete v zapadlé uličce, je mnohem větší pravděpodobnost, že jich budou doslova kvanta. Jestliže v Česku bývá problém s nalezením místa k parkování auta, v Utrechtu se dá s trochou nadsázky říct, že dřív zaparkujete auto, než najdete místo vhodné k připoutání bicyklu. Předtím se ale musíte probít davy, jak jinak, dalších cyklistů.

Konkrétně v Utrechtu mají třeba perfektně fungující veřejnou dopravu. Centrálním uzlem je hlavní železniční stanice, od níž kromě vlaků a meziměstských busů vyjíždějí i autobusové a jediná tramvajová linka. K centrální stanici se takřka odkudkoliv dostanete během čtvrt hodiny a po přestupu jste za dalších patnáct minut na jakémkoliv místě v Utrechtu. Nevýhodou je, že za každou cestu zaplatíte podle vzdálenosti kolem 1,5 €. Při příležitostných cestách to sama o sobě není nijak závratná částka , nicméně při pravidelném cestování je lepší zvážit jiné formy cestování, tím spíš když dlouhodobější časové jízdenky stojí od 50 € na měsíc výše.

A to bylo moje překvapení, když jsem se 2. září ocitl v univerzitním kampusu. Jako čerstvý přistěhovalec jsem využil přímý spoj od svého bydliště ke škole, nicméně po vystoupení z autobusu jsem byl málem sražen pelotonem. Ještě téhož odpoledne jsem investoval do svého kola. Prodejen s nesčetným množstvím bicyklů jsou mraky, na začátku školního roku ale logicky vydělávají na přijíždějících mezinárodních studentech, kterým nadsadí ceny. Kromě kola ještě zaplatíte takřka stejnou částku za pořádný zámek. Místní ale přesto doporučují čím víc, tím líp.

Na kole uvidíte každého. Od váženého univerzitního profesora, přes kravaťáky a babičky po malé muslimské dívky zahalené v hidžábu. Holanďané jsou zvyklí cestovat na kole, jak jen to jde. Když jedou do práce v jiném městě, přesednou na nádraží z kola do vlaku. Pokud patří mezi šťastnější, přepraví se i se skládačkou, jinak na ně čeká před cílovou stanicí jejich další kolo. Nezáleží na ročním období, nezáleží na teplotě vzduchu ani na tom, jestli prší hodně, málo nebo sněží.

Holandsko má obecně výbornou infrastrukturu pro cyklisty. Všude, kde je chodník, vede i cyklostezka. A když na místě není ani chodník, najdete na místě minimálně cyklostezku v podobě vyhrazeného pruhu. Pokud bych měl vyrazit na cyklistický výlet po centru Prahy, asi by mě po pěti minutách srazil nějaký šikovný řidič. Kdyby se mi poštěstilo, schytal bych to jenom vytroubením.

V Nizozemsku je pravděpodobnost, že se to stane, minimální. Mnohem pravděpodobnější je, že vás srazí dav jedoucích cyklistů, eventuálně jezdec na skútru. Ony skútry jsou jediným negativem cyklostezek, které mohou využívat. Pohybují se rychleji než auta a na cyklostezce o dvoumetrové šířce si s předjížděním v několikacentimetrové vzdálenosti a několikanásobné rychlosti nelámou hlavu.

Cyklisti kromě vlastních cest mají i vlastní semafory, vlastní pruhy na kruhových objezdech a především vlastní pravidla provozu. Celé myšlení Holanďanů je k cyklistům mnohem vstřícnější. Pokud řidič vidí, že se blížíte k přechodu, už zastavuje a nechává vás bez okolků bezpečně přejet silnici. Na většině přechodů jsou ale i speciální semafory pro cestující na kole.

Větší je i tolerance k jízdě pod vlivem alkoholu. Když jsem kroutil hlavou, jak je možné, že je v noci v centru města tolik lidí na kole, Holanďané se podivovali nad mou otázkou. Není problém, když po alkoholovém dýchánku sednete na kolo. Policie se vámi nebude zabývat. Musíte mít ale funkční světlo a odrazky.

Nizozemsko je geograficky pro jízdu na kole ideální. Je to víceméně placka s nadmořskou výškou rovnající se bez významnějších odchylek hladině světového oceánu. Cyklistům tak nehrozí sebemenší stoupání. Pokud ano, tak maximálně při výjezdu z podjezdu pro cyklisty pod silnicí.

Rozdíl oproti Česku je i ve vnímání samotných bicyklů. V České republice to občas vypadá, že je horské kolo svým způsobem fetišistickým nástrojem svého majitele. V Nizozemsku je naopak výhodou mít co nejméně nápadné kolo. Sem tam vylámané špice jsou výhodou. Jízda po cyklostezce v pelotonu tak občas svou zvukovou disharmonií připomíná alternativní muziku pro hipstery. Ale hlavně že jede!

Dva týdny v Utrechtu

Jsou to asi dva týdny, co jsem dorazil do Utrechtu, čtvrtého největšího města Nizozemska se třemi sty tisíci obyvateli, průměrnou nadmořskou výškou 4 m a s nejvyšší kostelní věží v celé zemi.

Centrum Utrechtu s "Dom Toren", čili nejvyšší kostelní věží v Nizozemsku.

Od příjezdu jsem prošel několika uvítacími akcemi pořádanými jak fakultou, tak místní studentskou organizací ESN, prošel jsem si centrum Utrechtu, započal výuku na místní fakultě sociálních věd, ale také jsem za tu krátkou dobu stačil nasát alespoň trochu místní atmosféry a zvyků. Než se podrobněji rozepíšu o jednotlivostech, přikládám pár postřehů, které mi snad poslouží i jako poznámky, abych na něco později nezapomněl...

• Během jediného dne zažijete různá roční období. A není výjimkou, že i několikrát za den.
• V Utrechtu je skvělá veřejná doprava, jediným použitelným dopravním prostředkem je ale bicykl. Při pěší chůzi vás nejspíš přejede někdo na kole, jízdami autobusem zase brzo zkrachujete.
• Na kole jezdí všichni, všude a v jakémkoliv stavu. Ale pomalu.
• Holanďané jsou posedlí všelijakými kartami, ale ani s mezinárodní platební kartou vydanou v Česku nemáte vyhráno, pokud to není Maestro. Kreditku můžete vyhodit rovnou do jednoho z kanálů.
• Studium na univerzitě se snad ničím nedá srovnávat s Českem. Styl, systém i struktura se liší od studia na FSV.
• Studentů je v Utrechtu tolik, až to deformuje trh s bydlením. Někteří zahraniční dokonce dosud nic nesehnali a přebývají v hostelu.
• Ubytování je vůbec nejnákladnější položkou. Padne na něj +/- podle štěstí celé stipendium.
• Každý umí anglicky. I ten chlapík, co doplňuje regály v supermarketu v pochybné čtvrti.
• Skoro každý hraje hokej. Ale ne ten lední.
• Holanďané mají občas zvláštní zvyky, třeba Beercantus.
• Pivo se v Holandsku pije, ale po 0,25 l a v dvou až čtyřnásobných cenách oproti průměrné plzni v Praze.
• Coffee shopy opravdu existují a vypadají přesně tak, jak si představujeme. I s rasta obsluhou.
• Především je ale z Utrechtu všude blízko, během hodiny se dostanete kamkoliv po Nizozemsku.

Utrecht z nejvyšší vyhlídky "Dom Toren".

Relax!

Hollywood mi bohužel nevyšel, tak tedy alespoň Utrecht. Na půl roku. Startujeme zítra, takže zatím Relax...