neděle 29. září 2013

Kola, základ života

Přinejmenším v Nizozemsku. Neměl jsem sice prozatím možnost porovnat, jak to vypadá v ostatních městech, ale v Utrechtu jsou zkrátka všude. Ať se člověk podívá kamkoliv, uvidí kolo. Minimálně jedno. Pokud se však neocitnete v zapadlé uličce, je mnohem větší pravděpodobnost, že jich budou doslova kvanta. Jestliže v Česku bývá problém s nalezením místa k parkování auta, v Utrechtu se dá s trochou nadsázky říct, že dřív zaparkujete auto, než najdete místo vhodné k připoutání bicyklu. Předtím se ale musíte probít davy, jak jinak, dalších cyklistů.


Konkrétně v Utrechtu mají třeba perfektně fungující veřejnou dopravu. Centrálním uzlem je hlavní železniční stanice, od níž kromě vlaků a meziměstských busů vyjíždějí i autobusové a jediná tramvajová linka. K centrální stanici se takřka odkudkoliv dostanete během čtvrt hodiny a po přestupu jste za dalších patnáct minut na jakémkoliv místě v Utrechtu. Nevýhodou je, že za každou cestu zaplatíte podle vzdálenosti kolem 1,5 €. Při příležitostných cestách to sama o sobě není nijak závratná částka , nicméně při pravidelném cestování je lepší zvážit jiné formy cestování, tím spíš když dlouhodobější časové jízdenky stojí od 50 € na měsíc výše.

A to bylo moje překvapení, když jsem se 2. září ocitl v univerzitním kampusu. Jako čerstvý přistěhovalec jsem využil přímý spoj od svého bydliště ke škole, nicméně po vystoupení z autobusu jsem byl málem sražen pelotonem. Ještě téhož odpoledne jsem investoval do svého kola. Prodejen s nesčetným množstvím bicyklů jsou mraky, na začátku školního roku ale logicky vydělávají na přijíždějících mezinárodních studentech, kterým nadsadí ceny. Kromě kola ještě zaplatíte takřka stejnou částku za pořádný zámek. Místní ale přesto doporučují čím víc, tím líp.


Na kole uvidíte každého. Od váženého univerzitního profesora, přes kravaťáky a babičky po malé muslimské dívky zahalené v hidžábu. Holanďané jsou zvyklí cestovat na kole, jak jen to jde. Když jedou do práce v jiném městě, přesednou na nádraží z kola do vlaku. Pokud patří mezi šťastnější, přepraví se i se skládačkou, jinak na ně čeká před cílovou stanicí jejich další kolo. Nezáleží na ročním období, nezáleží na teplotě vzduchu ani na tom, jestli prší hodně, málo nebo sněží.


Holandsko má obecně výbornou infrastrukturu pro cyklisty. Všude, kde je chodník, vede i cyklostezka. A když na místě není ani chodník, najdete na místě minimálně cyklostezku v podobě vyhrazeného pruhu. Pokud bych měl vyrazit na cyklistický výlet po centru Prahy, asi by mě po pěti minutách srazil nějaký šikovný řidič. Kdyby se mi poštěstilo, schytal bych to jenom vytroubením.

V Nizozemsku je pravděpodobnost, že se to stane, minimální. Mnohem pravděpodobnější je, že vás srazí dav jedoucích cyklistů, eventuálně jezdec na skútru. Ony skútry jsou jediným negativem cyklostezek, které mohou využívat. Pohybují se rychleji než auta a na cyklostezce o dvoumetrové šířce si s předjížděním v několikacentimetrové vzdálenosti a několikanásobné rychlosti nelámou hlavu.


Cyklisti kromě vlastních cest mají i vlastní semafory, vlastní pruhy na kruhových objezdech a především vlastní pravidla provozu. Celé myšlení Holanďanů je k cyklistům mnohem vstřícnější. Pokud řidič vidí, že se blížíte k přechodu, už zastavuje a nechává vás bez okolků bezpečně přejet silnici. Na většině přechodů jsou ale i speciální semafory pro cestující na kole.

Větší je i tolerance k jízdě pod vlivem alkoholu. Když jsem kroutil hlavou, jak je možné, že je v noci v centru města tolik lidí na kole, Holanďané se podivovali nad mou otázkou. Není problém, když po alkoholovém dýchánku sednete na kolo. Policie se vámi nebude zabývat. Musíte mít ale funkční světlo a odrazky.


Nizozemsko je geograficky pro jízdu na kole ideální. Je to víceméně placka s nadmořskou výškou rovnající se bez významnějších odchylek hladině světového oceánu. Cyklistům tak nehrozí sebemenší stoupání. Pokud ano, tak maximálně při výjezdu z podjezdu pro cyklisty pod silnicí.

Rozdíl oproti Česku je i ve vnímání samotných bicyklů. V České republice to občas vypadá, že je horské kolo svým způsobem fetišistickým nástrojem svého majitele. V Nizozemsku je naopak výhodou mít co nejméně nápadné kolo. Sem tam vylámané špice jsou výhodou. Jízda po cyklostezce v pelotonu tak občas svou zvukovou disharmonií připomíná alternativní muziku pro hipstery. Ale hlavně že jede!





úterý 17. září 2013

Dva týdny v Utrechtu

Jsou to asi dva týdny, co jsem dorazil do Utrechtu, čtvrtého největšího města Nizozemska se třemi sty tisíci obyvateli, průměrnou nadmořskou výškou 4 m a s nejvyšší kostelní věží v celé zemi.

Centrum Utrechtu s "Dom Toren", čili nejvyšší kostelní věží v Nizozemsku.

Od příjezdu jsem prošel několika uvítacími akcemi pořádanými jak fakultou, tak místní studentskou organizací ESN, prošel jsem si centrum Utrechtu, započal výuku na místní fakultě sociálních věd, ale také jsem za tu krátkou dobu stačil nasát alespoň trochu místní atmosféry a zvyků. Než se podrobněji rozepíšu o jednotlivostech, přikládám pár postřehů, které mi snad poslouží i jako poznámky, abych na něco později nezapomněl...
  • Během jediného dne zažijete různá roční období. A není výjimkou, že i několikrát za den.
  • V Utrechtu je skvělá veřejná doprava, jediným použitelným dopravním prostředkem je ale bicykl. Při pěší chůzi vás nejspíš přejede někdo na kole, jízdami autobusem zase brzo zkrachujete.
  • Na kole jezdí všichni, všude a v jakémkoliv stavu. Ale pomalu.
  • Holanďané jsou posedlí všelijakými kartami, ale ani s mezinárodní platební kartou vydanou v Česku nemáte vyhráno, pokud to není Maestro. Kreditku můžete vyhodit rovnou do jednoho z kanálů.
  • Studium na univerzitě se snad ničím nedá srovnávat s Českem. Styl, systém i struktura se liší od studia na FSV.
  • Studentů je v Utrechtu tolik, až to deformuje trh s bydlením. Někteří zahraniční dokonce dosud nic nesehnali a přebývají v hostelu.
  • Ubytování je vůbec nejnákladnější položkou. Padne na něj +/- podle štěstí celé stipendium.
  • Každý umí anglicky. I ten chlapík, co doplňuje regály v supermarketu v pochybné čtvrti.
  • Skoro každý hraje hokej. Ale ne ten lední.
  • Holanďané mají občas zvláštní zvyky, třeba Beercantus.
  • Pivo se v Holandsku pije, ale po 0,25 l a v dvou až čtyřnásobných cenách oproti průměrné plzni v Praze.
  • Coffee shopy opravdu existují a vypadají přesně tak, jak si představujeme. I s rasta obsluhou.
  • Především je ale z Utrechtu všude blízko, během hodiny se dostanete kamkoliv po Nizozemsku.
Utrecht z nejvyšší vyhlídky "Dom Toren".